Toyota Hilux je známá jako švábovitý supersurvival, který dokáže bez problémů přežít uprostřed postapokalyptické pustiny. Říkáme mu Hilux a spěcháme vás stručně seznámit s hlavními milníky historie tohoto vozu. Mimochodem, věděli jste, že původně to nebyla tak úplně Toyota?
Toyota Hilux (N10), 1968
Kořeny kultovního modelu je třeba hledat vůbec ne v designérském oddělení automobilového gigantu, ale ve skladech společnosti Hino Motors. Ve skutečnosti nešlo o první příklad spolupráce. V roce 1967 nabízela Toyota pod vlastní značkou nákladní vůz Hino Briska s 1,3litrovým „čtyřválcem“ a čtyřstupňovou manuální převodovkou. S prvním Hiluxem (1968-1972, interní označení N10) to dopadlo stejně – byl vyvinut společností Hino a vyráběn v jejím závodě. Je třeba poznamenat, že v 50.-60. letech se firma zabývala také osobními automobily – montovala v licenci zadokolky Renault 4CV a vlastní sedan Contessa na francouzských komponentech.
Vraťme se však k ranému Hiluxu se zcela obvyklým, nikoliv exotickým uspořádáním. Motor vpředu, hnací kola vzadu – zákazníci si mohli užívat všech půvabů pohonu všech kol ne hned.
Konstrukce je samozřejmě rámová. Přední zavěšení je pružinové na dvojitých příčných ramenech, zadní náprava je zavěšena na pružinách. S vlastní hmotností něco málo přes 1000 kg by japonský „oslík“ s kabinou pro tři osoby mohl v karoserii odvézt až tunu nákladu. Zpočátku byl nabízen nákladový prostor o délce 1850 mm, ale brzy jej doplnila prostornější verze (2250 mm) na prodlouženém rozvoru.
V roce 1971, na sklonku kariéry prvního Hiluxu, začala montáž ve slunné Kalifornii ve společnosti Atlas Fabricators (později Toyota Auto Body California). Nejednalo se však o plnohodnotný proces, ale spíše o vynucený poloprovoz. V roce 1964 totiž americký prezident Lyndon Johnson zavedl 25procentní clo na dovážené lehké nákladní automobily v reakci na Francií a Západním Německem zavedené odvody na dovoz kuřat ze Spojených států. Pod drtivou palbou se ocitl nejen Volkswagen se svým typem 2, ale také Toyota. Východisko z nepříjemné situace se našlo v přepravě skutečně hotových vozů do zámoří, k nimž se na místě přišroubovala nákladní plošina, aby se zvýšená daň obešla.
Pro zámořskou specifikaci byly předepsány čtyřválcové motory o objemu 1,9 a 2,0 litru s výkonem až 109 koní. V Japonsku, netrpícím gigantománií, se vůz spokojil s 1,5litrovým motorem 2R (70 k). V únoru 1971 předal otěže 83koňové „jedna-šestce“ s indexem 12R.
Toyota Hilux (N20), 1972
Druhý Hilux (N20, 1972-1978) zdědil mnoho komponent svého předchůdce. Rozvor náprav se zvětšil o 10 mm, resp. 45 mm, ale velikost platformy a užitečného zatížení se nezměnila. Došlo však k některým revizím, pokud jde o motory. Došlo k modifikaci, vybavené 2,0litrovým motorem 18R s horními ventily o výkonu 105 k a navíc s třístupňovým „automatem“. V polovině životního cyklu získal státní Hilux 2,2litrový motor 20R, volitelnou pětistupňovou „mechaniku“ a pokročilou výbavu SR5.
Toyota Hilux (N30-N40), 1978
Třetí generace modelu Hilux (N30/N40, 1978-1983) se proporcemi a celkovým vzhledem přiblížila tomu, s čím si moderní lidé spojují slovo „pickup“. Délka standardní verze je 4300 mm, verze s dlouhým rozvorem 4690 mm (mezi nápravami 2585 mm a 2800 mm). Pro koncového spotřebitele jsou to však jen čísla. Mnohem důležitější je, že Toyota přidala funkčnost, pohodlí a civilnost. Doplňkem byl Hilux Super Deluxe s o 90 mm větší a prostornější kabinou. Na podzim 1981 byla představena dvouřadá „čtyřdveřovka“. Mimochodem, bez takových verzí jsou dnes středně velké pick-upy prostě nemyslitelné. V přední části všech variant, počínaje Deluxe, byly instalovány kotoučové brzdy.
Další zásadně důležitou, neřku-li osudovou modernizací, která modelu Hilux otevírá nové obzory, je od roku 1979 pohon všech kol u vozů s minimálně 2,0litrovým benzinovým motorem 18R. Vpředu mají neřezanou nápravu na listových perech. Téměř současně debutoval pick-up s 2,2litrovým dieselem z rodiny L a pohonem zadních kol. Mimochodem, k pohonu jedné nápravy. V tomto případě je vpředu zachován „dvoukloub“, ale místo pružin jsou použity torzní pružiny. Jednotka na „těžké palivo“ byla kombinována s pohonem 4WD pouze pod clonou výroby této řady.
Toyota Hilux (N50-N70), 1983
Neinformovaný divák by si mohl další Hilux (N50/N60/N70 1983-1988, vyráběný v Jihoafrické republice do roku 1997) snadno splést s jeho předchůdcem. Je tu však jedna nuance.
Na webových stránkách Toyoty je v sekci Historie uveden výklad o této generaci. Modely s pohonem zadních kol se dělí na linie Comfortable a Popular. První z nich zahrnovala nové modely s modernizovaným exteriérem a interiérem, zatímco druhá patřila ke zpožděné třetí generaci na montážní lince. Highlaky s pohonem všech kol přicházely také s novou karoserií. Stylisticky je vůz elegantnější než předchůdce díky rozšířeným „obdélníkovým“ podběhlům kol spolu s chromovanou mřížkou chladiče a nárazníkem u některých verzí. Není divu, že právě z této iterace vzniklo legendární SUV Hilux Surf (exportní verze – 4Runner).
Mezi nejvýznamnější inovace bychom zařadili přechod na nezávislé zavěšení se zkrutnou příčkou vpředu místo dělené nápravy u vozů s pohonem všech kol (na většině trhů od roku 1986) a 2,4litrový přeplňovaný (!) vstřikovaný „čtyřválec“ 22R-TE (137 k a 234 Nm), který se používal v letech 1985-1986. Později na trh přišla Toyota s motorem V6 3VZ-E 3,0 l (152 k a 244 Nm).
Toyota Hilux 2WD (N80-N110), 1988
Ikona stylu je prostřední název modelu Hilux N80-N110 (1988-1997). A jak dobře vypadá příbuzný 4Runner/Hilux Surf – prostě fešák! Jak uvádí společnost, vůz odrážel tři základní koncepce – výkon, výdrž a komfort. Rozvor krátké verze Single Cab je 2605 mm, s prodlouženou karoserií 2840 mm (délka 4435 mm, resp. 4690 mm). K odlišení jednoprostorového pohonu od pohonu všech kol Toyota vyžadovala trochu dovednosti: první z nich neměla obloukové nástavce, takže šířka karoserie je o 40 mm menší.
Nicméně, co si budeme povídat o číslech… Za silnou stránku byl považován menší tah a lehčí (samozřejmě přizpůsobený době a trendům) interiér. Pochybovačům doporučujeme porovnat estetiku a výzdobu předního panelu Toyoty s „useknutou sekerou“ torpéda Chevrolet S-10 nebo Dodge Dakota. Jak se říká, pocítíte ten rozdíl.
Pokud jde o nabídku motorů, zahrnovala benzinové „jednaosmičky“ (2Y), čtyřválce 2,2 l (4Y) a 2,4 l (22R/22R-E) a zároveň vlajkovou loď 3,0 l V6. Vznětové jednotky jsou čtyřválce o objemu 2,4 a 2,8 litru (2L a 3L). Převodovky jsou čtyř- a pětistupňové manuální a čtyřstupňový „automat“.
Toyota Hilux Double Cab 4WD (N80-N110), 1988.
Přibližně od druhé generace se Toyota Hilux vyráběla v řadě zemí světa a u páté generace se geografie dále rozšířila – v německém Hannoveru byla zahájena výroba „single cab“ s pohonem zadních kol. Pikap byl propagován pod značkou Volkswagen Taro (německý automobilový gigant postrádal ve své nabídce pick-up s nosností jedné tuny), stejně jako z Japonska dovážený Hilux s pohonem všech kol.
Toyota Hilux (N140-N170), 1997
Design pátého Hiluxu byl natolik úspěšný, že jeho nástupce (N140-N170, 1997-2004) zdědil řadu řešení. Po restylingu v roce 2001 prošel exteriér znatelnou metamorfózou a je snadno rozpoznatelný podle aerodynamičtější a uhlazenější přední části.
Pod kapotou došlo k zásadním změnám. Staré benzinové motory odešly do čestného důchodu a ustoupily čtyřválcovým motorům rodiny RZ – jejich objem je 2,0, 2,4 a 2,7 litru. Šestiválec o objemu 3,0 litru předal štafetu motoru 5VZ-FE o objemu 3,4 litru.
Toyota Hilux Sport Rider
Specifikace pro Thajsko si zaslouží zvláštní pozornost. Přesněji řečeno, souběžně prodávané SUV Hilux Sport Rider není klonem modelu 4Runner, ale přesně to – kopie Hiluxu se stejným rámem, nezávislým zavěšením předních a zadních listových pružin, pohonem zadních nebo všech kol. Zpočátku byly k dispozici 3,0litrové diesely 5L/5L-E, poté 1KZ-TE stejného objemu a po další aktualizaci přišly do provozu dvouhřídelové 2KD-FTV a 1KD-FTV (2,5 a 3,0 litru). Zajímavý je původ vozů SUV. Jedná se o čtyřdveřové vozy, které se dostaly do šikovných rukou řemeslníků společnosti Thai Auto Works Co, kterou z 20 % vlastní Toyota. V Rusku není SUV Fortuner špatně známé, je jen dědicem modelu Sport Rider.
Na dalším vývojovém přelomu se náš hrdina (AN10/AN20/AN30, 2004-2015) znatelně zlepšil a upravil „geopolitické“ principy. Montáž v Japonsku byla omezena. Mnoho Toyot se zrodilo v Thajsku, Jihoafrické republice a Argentině. Fungovaly také konvektomaty v Malajsii, Pákistánu a Venezuele.
Toyota Hilux (AN10-AN30), 2004
Sedmý Hilux byl vyvinut v rámci projektu IMV (Innovative International Multi-purpose Vehicles), jehož cílem bylo vytvořit pět modelů na jedné platformě – minivan Innova, SUV Fortuner a vlastně tři verze nákladního vozu (s „krátkou“, jedenapůlkovou a dvouřadou kabinou). Žádná záměna s minulými iteracemi! Elegantní, se „záludnými“ šikmými světlomety přední část udělala vůz znatelně oblejší: součinitel aerodynamického odporu je téměř nejlepší ve třídě (0,36 bez obloukových nástavců). Kromě toho trak znatelně povyrostl. Například délka čtyřdveřové verze Double Cab se zvětšila o 400 mm (na 5255 mm), šířka o 45-60 mm v závislosti na úpravě.
Zavěšení je v zásadě stejné, ale přepracované. Nový rám je o 45 % tužší. Tentokrát je Hilux vybaven benzinovými „čtyřválci“ o objemu 2,0 a 2,7 litru (1TR-FE, resp. 2TR-FE) a 4,0litrovým motorem V6 1GR-FE. Všechny motory jsou vybaveny systémem proměnného časování ventilů VVT-i.
Toyota Hilux (AN120), 2015
Osmý a stále aktuální model Hilux debutoval v roce 2015. Světu jasně ukázal, že nad skutečnou klasikou pick-upů nemá čas žádnou moc. Inženýři pracovali různými směry: na jedné straně se snažili, aby jejich dítko bylo odolnější, a na straně druhé – aby zvýšili úroveň komfortu. Délka „dvojkabiny“ je 5330 mm, rozvor 3085 mm. Nový rám, dva turbodiesely GD o objemu 2,4 a 2,8 litru, šestistupňová automatická převodovka, tři možnosti zavěšení pro různé provozní podmínky a trhy…..
Líbí se vám Toyota Hilux, a pokud ano, která generace je vaše oblíbená? Měli byste s ní nějaké zkušenosti? Podělte se o svůj názor v komentářích!
0 Comments